NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem SAADE slyšel v Plzni naposledy málem zbořili klub. Byli jednoznačně nejhlasitější klubovou kapelou, kterou jsem kdy slyšel. Údajní králové hlasitosti z MANOWAR by mohli jen tiše závidět to, jaký akustický tlak dokáže pouhá dvojice muzikantů v malém klubu vytvořit. Měl jsem tehdy pocit, že se mi musí každou chvíli rozpadnout tělo na malé chvějící se částice. Ale to předbíhám hlavní hvězdu večera o němž napíši několik řádků.
Když jsem v pátek vstoupil do klubu, na scéně právě vládnul K-LXM se svým noise-industriálním diktátem, rozloženým na stolku uprostřed pódia. Od ambientnějších ploch se rychle dral k brutálnějším atakům. Tyto vpády velmi výživně houpaly s dynamikou celé produkce a oproti jiným industriálním setům nabízely stále nové motivy, jež dokázaly udržet plnou pozornost i u lidí, kteří byli viditelně tímto žánrem zatím netknuti. Hlukovou trýzeň doprovázely krom různých pružin a plechů i snímače, které si K-LXM dával do úst a přes efekty prznil své vlastní skřeky a vytí. Závěr setu patřil výraznějším rytmickým sekvencím, které na sebe byly vrstveny. Myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že to byl nejlepší koncert, jaký jsem od K-LXM zatím navštívil.
Na MÖRKHIMMEL jsem se více než těšil. Jedna z mála metalo-crustových kapel domácího podzemí je posledních pár měsíců vidět a slyšet hlavně díky albu „Zloskřivec“, které se může pochlubit i vinylovou verzí. Aranžérsky jde o skvěle okoukaný, špinavý crustem načichlý oldchool. Instrumentální mašina živě až na pár výkyvů pracuje více než uspokojivě, smíšené dojmy do jejich setu ale vlévá osoba vokalisty Slávka. Při příchodu všem ukázal nedotaženého paroháče, jako by se sám styděl, že něco takového před lidmi udělal a následně započal projev, ve kterém se snoubila zvláštní nejistota s black metalovým pózováním. Instrumentální chyby odnese rychle čas, ale to jak kapela působí jako celek, přehlédnout nelze. Postrádám to mrazení v zádech, atmosféru a jiskřivou živelnost, kterou dokázali předat na koncertě bývalé kapely některých členů MÖRKHIMMEL. Chci však věřit tomu, že jsem měl jen štěstí na méně povedené vystoupení.
Od SAADE jsem čekal brutální sonický válec a pokud se tak zlehka tvářili první dvě skladby, tak třetí odhalila skutečnou tvář nového materiálu. Jako bych většinu setu poslouchal flanelovou verzi FOO FIGHTERS. Jen tu je více špíny, více dřevorubectví a méně prvoplánově hitových nápadů, které se rychle zavrtají pod kůži. Kytara hnaná často přes kvákadlo, výrazný flanger a basový aparát lehce zalepila prostor baskytary, současně nepůsobila zdaleka tak přepáleně, jako minulý koncert. SAADE si dovezli vlastního zvukaře, který dokázal udělat zvuk tlustý, plný, ale přesto poměrně slušně čitelný. Velkoparádně z celého zvuku lezly bicí, za což lze poklonu vystřihnout krom zvukaře i famóznímu bubeníkovi. Překvapující bylo, jak písničkově a popově (v dobrém slova smyslu) z celého setu SAADE vybruslili, aniž by poztráceli svoji stonerovost a psychedelii. Příště jdu zas.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.